Dobrá, tohle nebude ani tak recenze, jako spíš vyznání lásky. Právě Seiko Discus Burger (v řeči nudných referenčních čísel SCBS015) zapříčinily můj chronobundus. Než jsem si je konečně pořídil, toužil jsem po nich celých 12 let. To čekání ovšem stálo za to.
Seiko představilo svou sérii Moving Design, do které Discus Burger spadají, někdy na začátku roku 2008. Někdy v průběhu toho roku jsem je zaregistroval na webu. A hned jsem se do nich zamiloval. Konkrétně do provedení s malým „ponorkovým“ okénkem a třemi rotujícími číselnými disky namísto ruček. Ano, mají takový trochu fashion-watch design. Možná to pramení z toho, že na původním konceptu série pracovala designérka Naoko Kojima, která měla u Seika na starosti především dámskou sérii Lukia. Ale zaujaly mě a podle mě prostě vypadají skvěle.
Jak vzniká vášeň pro hodinky
Tehdy jsem ještě nebyl žádný velký hodinkový nadšenec. Hodinky mě zajímaly, četl jsem si o nich, ale na ruce jsem nic nenosil. Discus Burger bych tehdy bral hned, ale cena asi 900 dolarů znamenala, že pro mě coby pro studenta byly nedostupné. Také se blbě sháněly. Série byla určená pro domácí japonský trh a i když Internet už tehdy frčel ve velkém, koupit něco z Japonska bylo skoro utopií. No, stejně jsem na ně neměl peníze, takže jsem to nechal plavat.
Skoro. V červnu 2011 jsme s kolegou byli na veletrhu CommunicAsia v Singapuru a já si tam pořídil své první mechanické hodinky. Právě díky nadšení pro model Discus Burger jsem zvolil Seika. Koupil jsem dvoje „pětky“, SNZG07 a SNKK31. Tuhle dvojici jsem pak nosil následující řadu let, ale postupem času mě to nadšení z jejich nošení začalo opouštět a já si je ráno na zápěstí nasazoval čím dál méně často.
NOS mi nabízeli za 4 000 dolarů
Pořád jsem ale pokukoval po Burgerech. Jenže inzerátů bylo málo a ceny dost šílené. Běžně stály tak kolem dvou tisíc dolarů, jednou jsem dostal nabídku na nové (NOS) za 4 000 dolarů. Bláznovství! Už jsem se skoro smířil s tím, že pro mě budou nedostižné, protože i když teď už peníze byly, dát za „jeté“ hodinky víc než dvojnásobek toho, co stály původně, mi přišlo úplně mimoňské.
Ale pak se na mě usmálo štěstí. V září 2020 v Japonsku vyběhl inzerát, kde někdo prodával tyhle moje krásky za zhruba 1 100 dolarů. Pořád to bylo víc, než kolik stály v roce 2008, navíc byly hodinky použité, bez dokladů a krabičky. Ale váhal jsem asi jen půl sekundy… Byla to rozhodně nejnižší cena za kus ve slušném stavu, jakou jsem za dobu dívání se po nich viděl. Viděl jsem i horší, co se prodaly za víc. Takže jsem po nich skočil. Z Japonska tu byly coby dup, tedy na začátku října. A už jsem si je užíval.
A postupně nejen je. Burgery totiž mou vášeň pro hodinky pořádně zažehly a já si začal pořizovat čím dál víc kusů. Burgery doslova otevřely stavidla a do světa hodinek jsem se díky nim ponořil opravdu naplno.
Ale zpět k Discus Burgerům. Trochu jsem se bál, že by mohly být velké, ale v té době jsem ještě neměl tak vyhraněný vkus. Kdo ví, jak by to tehdy dopadlo, kdybych už měl víc jasno v tom, co se mi na mém zápěstí líbí nebo ne. Každopádně ale vím, že bych udělal chybu, kdybych si je nekoupil.
Jsou to mohutné hodinky, co se dobře nosí
Mou dnešní optikou totiž jejich 41 mm a tloušťka 14,5 mm nezní pro mé 16,5cm zápěstí moc optimisticky. Jenže Seiko to tradičně s velkými hodinkami umí a i Discus Burger mi sedí dobře. A to říkám i teď s dlouhým časovým odstupem od jejich pořízení, kdy je pro mě jinak ideální velikost v rozmezí 36 – 38 mm. Burgery ale ukazují, že výjimky existují (nakonec těch větších kusů má ve sbírce i víc).
Jistě, jsou mohutnější, ale prostě proto, že jsou tak navržené. V praxi se nosí líp, než o čem mohou rozměry vypovídat. Přes nožky mají asi 47,5 mm a i když koncové články trčí až asi na 51,5 mm, ruku náramek s hodinkami krásně obejme i díky tomu, že od pouzdra směřuje náramek hned výrazně dolů.
Takže jo, jsou to pro mě docela mohutné hodinky, ale nosí se mi dobře a nemyslím si, že by na mou ruku byly přerostlé. Je to prostě velký a výrazný kousek, což jim ještě dodává na svébytnosti. A náramek je mimochodem super. Jen ty dvě pozice mikroregulace jsou nic moc. Naštěstí mi sedí dobře, takže to nemusím řešit.
Neuvěřitelně mě baví, jak má člověk na ruce v podstatě jen samou ocel. Ocelové je celé pouzdro, které tu vlastně nahrazuje i ciferník, ocelové jsou i ty disky uvnitř, které tak nějak mají za úkol zobrazovat čas. Jsem moc rád, že to čirou náhodou dopadlo na tohle provedení a ne na některé ty verze s polo-průhledným sklíčkem vepředu. Je to fakt něco úplně jiného, než co je u hodinek zvykem.
Jestli vás děsí škrábance, nejsou to hodinky pro vás
Ale není to samozřejmě bez určitých nevýhod. A těch vlastně mají tyhle Discus Burger spoustu, nicméně rád jim je prominu, protože jsou pro mě prostě srdcovka. Za prvé, celé hodinky jsou neuvěřitelným magnetem na šmouhy a mastnotu. Je jedno, jestli se to týká leštěných boků pouzdra, nebo toho krásně broušeného vršku, leštěných krajních částí článků náramku, nebo broušeného prostředku. Je to úplně fuk a neustále tu prostě je nějaká šmouha vidět.
Někdy se ani nedají pořádně vyfotit, protože na fotkách všechno hrozně vyleze. A čím lepší světlo, tím výraznější ty šmouhy jsou. Totéž platí pro škrábance, kterých ty moje z druhé ruky už pár měly, ale naštěstí to nebylo nic strašného. Ale pokud někdo při pohledu na jakýkoli škrábanec na svých hodinkách trpí, tyhle by ho zabily.
Odečítání času není jejich parádní disciplína
Další nevýhodou je samotná časomíra. Tohle vlastně fakt nejsou hodinky. Je to jen takový doplněk, který se snaží trochu ukazovat čas. Malé disky viditelné tím kulatým okénkem mohou být pro mnohé nečitelné. Já mám naštěstí zatím zrak dobrý, i tak ale vyžaduje přečtení času trochu víc soustředění, než je zdrávo.
Černé číslice na těch stříbrných discích sice čitelné jsou, ale jen z některých úhlů, takže když člověk chce čas přečíst, tak je potřeba je hezky správně natočit tak, aby se z těch disků (ty jsou mimochodem taky broušené) k jeho očím hezky odráželo světlo.
Jenže to nestačí. Je totiž ještě potřeba vědět, jak ten čas správně odečíst. Vodítkem jsou malé zelené trojúhelníčky na bočních okrajích sklíčka. Ty ukazují jakousi pomyslnou linku, na které čas číst. Ale i to čtení je oříšek.
Mezi jednotlivými čísly hodin jsou sice drobné zářezy, které by mohly sloužit jako určitá orientace. Jenže ty jsou k ničemu. Neohraničují totiž danou hodinu. Takže když se disk zrovna nachází v pozici, kdy je třeba u čísla 2 a tudíž mezi čárkou nad dvojkou a pod dvojkou, neznamená to, že jsou dvě hodiny a nějaké ty minuty k tomu. Ne ne, dvě hodiny jsou až ve chvíli, kdy se do spojnice mezi těmi trojúhelníčky blíží samotná dvojka.
Čitelnost se s klesající intenzitou světla ještě zhoršuje
Zvyknout se na to dá, ale prostě je to hloupé řešení, co si budeme povídat. Takže, za dobrých světelných podmínek a po troše mžourání na „ciferník“ se čas podaří přečíst. Tedy, to vše do chvíle, než se okolní osvětlení promění v přítmí. Pak se číst nedá nic.
Luminiscence tu žádná není a čitelnost černé na šedé v šeru je nulová. Není tedy ani divu, že se v Seiku nesnažili dovnitř dát nějakou zajímavější strojovnu a je tu vcelku obyčejný 6R15. Přesnost vzhledem k nečitelnosti opravdu není to, nač by se tu hrálo, takže obdiv zaslouží především to, že strojovna vůbec utáhne tu sestavu kotoučů místo ručiček.
Sledovat paprsky světla na ciferníku je zábava
Jako hodinky jsou tedy Seiko Discus Burger skutečně nic moc. Ale jako potěcha chronomagorova jsou boží. Jen se podívejte, jak se na tom brusu na „ciferníku“ lámou paprsky světla. Jak tu slunce krásně „kreslí“. To je něco, co mi dělá neskutečnou radost pokaždé, když je vezmu na ruku.
Zrovna tak mě baví celý ten tvar pouzdra. Svou přezdívku hodinky nedostaly náhodou, je to takový burgřík na ruce. A mrkněte na tvary těch nožek… Je fakt vidět, že po estetické stránce si s nimi v Seiku skutečně vyhráli. Ta funkční šla holt kapku stranou. A vlastně i proto mě tak baví.
Svým způsobem jsou to hodinky, které se neberou tak vážně. A to je něco, co mě u hodinek baví, mám rád určitý nezvyklý či „zábavný“ rozměr. A Discus Burger ho mají na rozdávání. Má láska k nim trvá dodnes. Občas se jimi třeba jen tak pokochám a zase je odložím do krabice, když je ale vezmu na ruku, vždycky si vzpomenu na tu první fascinaci jimi. A na to, co všechno pak přišlo po nich.